Pohár neboli Jednota
Řeč Hermova k jeho synu Tatovi
Původní zdroj zde: https://www.fysis.cz/hnauky, resp. též zde: https://fysis.cz/hnauky/CH/CHerm04.pdf; v redakci tištěné knihy Corpus Hermeticum, Praha 2007, editor Radek Chlup, ovšem některé části překladu a výklady k němu značně pozměnil (Jednota vs. Jednotka, a pod.), přejatý text zde ponechávám v jím editované starší internetové verzi, která mi přijde většinou zdařilejší, bližší poselství původního metafyzického textu.
Jelikož Tvůrce stvořil celý Kosmos nikoli rukama, nýbrž Slovem (1), přemítej o Něm takto: jako o tom, kdo je přítomný a kdo vždy jest, kdo vše učinil a je Jeden Jediný; jako o tom, kdo svou vůlí vytvořil vše, co jest. Toto je totiž jeho tělo, které není hmatatelné ani viditelné ani měřitelné ani rozlehlé ani podobné ničemu jinému. Není přece ohněm, ani vodou, ani vzduchem, ani duchem, nýbrž to vše je díky Němu. Protože je dobrý, pojal úmysl zasvětit toto vše Sobě Jedinému a zkrášlit zemi.
Jako šperk božského těla seslal Člověka, smrtelného živého tvora jako šperk tvora nesmrtelného. Tento šperk získal ovšem oproti ostatním živým tvorům a oproti Kosmu navíc Řeč a Mysl (2). A tento Člověk se stal divákem božího díla, i užasl a poznal Stvořitele.
Hermés: Řeč (3), Tate, rozdělil tedy mezi všechny lidi, Mysl však nikoliv (4). Ale ne snad, že by některým nepřál: vždyť nepřejícnost nepřichází odtud, nýbrž povstává dole v duších lidí, kteří nemají Mysl.
Tat: A proč tedy, otče, nerozdělil Bůh Mysl všem?
Hermés: Chtěl ji postavit doprostřed, synu, jako cenu, kterou si duše mají vybojovat.
Tat: A kam ji postavil?
Hermés: Naplnil Jí veliký Pohár, seslal jej dolů a ustanovil hlasatele, jemuž přikázal hlásat lidským srdcím toto:
“Ponoř se, to, které můžeš (5), do tohoto Poháru; to, které věříš, že vystoupíš k Tomu, kdo tento Pohár seslal; to, které poznáváš, k čemu jsi povstalo.”
Ti pak, kdo této zvěsti porozuměli a ponořili se do Mysli, získali účast na známosti a stali se dovršenými lidmi, neboť přijali Mysl.
Ti však, kdo se s onou zvěstí minuli, jsou sice sami rozumní, ale Mysl nepřijali, a proto jim není známo, k čemu povstali a díky jakým počátkům. Jejich vnímání mají blízko k vnímáním nerozumných tvorů. Jejich povaha spočívá v náruživosti a vášni, nad ničím nežasnou, a to ani nad tím, co stojí za podívanou; oddávají se rozkoším a choutkám svých těl a věří, že kvůli nim člověk povstal.(6)
Ti však, Tate, kdo získali účast na onom vznešeném daru od Boha, ti jsou co do svých skutků ve srovnání s těmi druhými jako nesmrtelní oproti smrtelným.
Objali v sobě svou myslí vše, co je na zemi, na nebi, i pokud je co nad nebem.
.....
Neboť Dobro je přístupné, bez hranic a bez konce, a samo o sobě je navíc bez počátku - to jen nám se zdá, že jeho počátkem je známost (7). Známost se však nestává počátkem Dobra, nýbrž nám pouze poskytuje počátek našeho seznamování s Ním. Chopme se tedy rychle tohoto počátku a všechno rychle projděme.
Velmi křivolaká je však ta cesta, na níž máme opouštět věci, které nás obvykle obklopují, a vracet se k těm, jež jsou dávné a původní (8). Vždyť věci, které se jeví, nás těší, nezjevné však vzbuzují nedůvěru. Zjevným je ovšem zjevnější vše zlé, zatímco Dobro je jim nezjevné; nemá totiž tvar ani výraz. Proto je podobné sobě samému, ale nepodobné všemu ostatnímu. Je totiž nemožné, aby se netělesné zjevovalo tělu. ...
.........
Neboť Jednota je počátkem a kořenem všeho a je ve všem jako kořen a počátek. Bez počátku pak není nic. Počátek však není z ničeho, než ze sebe sama, protože je počátkem všeho ostatního. Tím je ovšem právě proto, že se mu jiného počátku nedostalo. Jelikož je tedy Jednota počátkem, obsahuje v sobě zároveň všechna čísla, sama v žádném obsažena; plodí všechna čísla, sama jiným číslem nezplozena. Vše zplozené je pak nedokonalé a dělitelné, může růst nebo se zmenšovat; dokonalému se však nic takového nestává. Co pak může růst, roste od Jednoty, je to však v zajetí své vlastní slabosti, neboť to již není schopno obsáhnout Jednotu.
Toto je tedy obraz Boha, Tate, který jsem se ti pokusil načrtnout, nakolik je to možné. Pokud onen obraz přesně nazřeš a poznáš očima srdce (9), věř mi, synu, nalezneš cestu k tomu, co je nahoře. Spíše tě však povede sám ten obraz. Ta podívaná má totiž jednu zvláštní vlastnost: Zmocňuje se těch, kdo dospěli až k jejímu nazření, a přitahuje je, jak se říká, jako magnetovec železo.
Pozn. Croix:
1) logos, Slovo jako "projevený rozum", viz dále
2) tj. logos a nús
3) tj. Rozum, logos, čili též Slovo, tj. na rozdíl od zvířat vnější formou daru řeči člověkem projevený rozum; srov. Nový zákon, Evangelium podle Jana, I./1. ("Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh." - v řeckém textu NZ je užit termín logos, tam kde je v českém překladu "Slovo").
4) Mysl čili nús, věčná Mysl, která předchází Rozum, logos, a jeho projevení.
5) střední rod, protože je zde míněno "srdce", zde ve významu duše.
6) V redakci tištěné knihy užil Radek Chlup později namísto výrazu "rozumní" lépe podstatu věci vystihující termín "pouzí rozumáři". Shrnuto, ti kdož projevují logos, si osvojili na své dílčí úrovni nástroj či princip, jímž je Bohem analogicky tvořen (viz Janovo evangelium, I/1!) "dolní" svět matérie, bez porozumění a přijetí božské Mysli (nús), však díky této své omezenosti přesto mají blíže k nerozumným /zvířatům/, než k božskému.
7) V pozdějším překladu R. Chlupa figuruje namísto "známosti" termín "poznání."
8) archetypální úroveň
9) "nahlédneš Myslí," uvědomíš si, přijmeš Nús...